Nemoc jako pomoc?
Máme možnost si vybrat. Vždy. I když přijde nemoc. Právě tenkrát je výzva k volbě důraznější, nejsme ponecháni v klidu, v rozběhlém naplánování našich dnů se nás přímo dotýká. Až na tělo. Někdy nás zcela znehybní a jakoby říká: „Tak co s tím, člověče, uděláš?“ Jak často nám to nebývá po chuti, chtěli bychom spolknout zázračnou pilulku a jít dál. Tak jak jsme zvyklí. Za svou prací, za svou zábavou, za svými povinnostmi, za naší představou štěstí.
Štěstí, co je to štěstí? Muška jenom zlatá, říká klasik. Dají se takové mušky někde ve světě sehnat, uhnat, koupit? Nebo se nečekaně objevují v našem nitru a jejich přítomnost se projevuje blaživým pocitem radosti, vděčnosti? Z toho, že jsem a smím tohle prožívat.
Teď jsme ale bolaví, ztuhlí, s nejistou budoucností, tak jaképak štěstí! A přece někteří z nás už vědí, že i to je štěstí, když nás nemoc postihla. Že je to přímý dotyk života, ukazatel na cestě oznamující: “Stop, zpomal, přehodnoť, odpočiň si, zamysli se… Něco se děje.“ Někteří si to ještě nepřipouštějí, chtějí hlavně, aby jim bylo pomoženo. Lékařem, lékárníkem a jeho účinným lékem, léčitelem, a když tomu tak není, zlobí se, jsou zklamaní. Vnímají zdraví jako hodnotu, o kterou má být pečováno z vnějšku, nejlépe nějakým odborníkem, nejraději lékařem. Ale nejsme přece stroje, které je třeba dát do servisu, když se pokazí. Nesnižujme se tak, pozvedněme zrak. Nejsme náhodou ti, kteří ty stroje (pozemská těla) ovládají, řídí? Ano, lékaři a léčitelé nám mohou zpátky ke zdraví pomoci a jistě se i o to mnozí poctivě snaží. Tak, jak jsou schopni. Ano, je logické toužit po úlevě od bolesti a utrpení. Ale ten, o koho se tu jedná, jsem já a poselství nemoci, její vznik i uzdravení je moje záležitost. Pokud jsem schopen a ochoten přihlásit se k vlastní odpovědnosti za svůj život.
Ve chvíli, kdy jsme vážně přistoupili ke své nemoci a přestali ji svalovat na druhé, může se otevřít cesta ke skutečnému uzdravování a nejen to. Cesta k plnějšímu prožívání života vůbec. Takže bolavý zásah nemoci námi otřásl a tím nám pomohl. Přestali jsme se honit za zlatými muškami po světě a učíme se otvírat jim tiché komůrky v sobě. Učíme se žít stále vědoměji a tím sílíme.
